MÁ CESTA.

Můj vlastní život, je mi největší školou jakou mohu projít. Často nám nemůže tolik dát ani rodič, ani profesor či lékař pro náš zdravý růst, jako vlastní zážitky a zkušenosti, sbírané postupně tak, jak kráčíme životem.  

Psal se rok  2010, když  jsem slyšel o rodinných konstelacích a začal jsem se jich postupně účastnit. Byl to pro mne nový směr a nový rozměr. Postupně se konstelační setkání začalo ubírat osobnějším tematickým směrem (prací na čakrách, s vnitřní ženou, vnitřním mužem, vnitřním dítětem, s matkou, otcem, mužskou energií, ženskou energií, smrtí, pokorou, se sexuální energií ... atd.) a tímto se mi postupně otevíral a dále otevírá nový svět. 

Pracoval jsem v té době s tarotovými kartami. Postupně jsem byl veden k poznání, že více pomohu druhému kauzálním způsobem práce (následek-příčina). 

S kartami jsem začínal pomalu klienta vést k prožitkům, kterým se tak dříve bránil (např. pochopení otce či matky, proč jednali tak, jak jednali). Tato cesta mě kousek po kousku vedla k rodinným konstelacím, abych je sám pomalu začal vést. Díky dlouhodobému osobnímu rozvoji, pozorování a naslouchání druhým, se mi více otevírají nové věci, směry chceme-li. Prošel jsem ještě při své tehdejší práci několika masérskými kurzy.

Dnes jsem konstelační práci rozvinul tak, že pracuji i individuálně s klientem. Ač se to nezdá, skupinová práce je pro mne stále "jednodušší". Nicméně ne každý je připravený pracovat ve skupině, či se právě skupinové setkání nekoná a situace může být akutní na řešení. Dva roky již tedy dělám i individuální setkání.

Dnes jsem to já, kdo kráčí cestou pro mne nezmapovanou a jen se podivuji, kolik krásy kolem sebe mám.

A že si ji vůbec zasloužím!

Ano všichni si ji zasloužíme. Jenže bez odvahy, osobní zodpovědnosti a rozhodnutí chtít ve svém životě skutečné změny, to nejde.

Ve chvíli, kdy se rozhodujeme co a jak dál, můžeme mít pocit, jež připomíná člověka, jenž stojí sám nahý v trní. Sám voják v poli. Ale to je omyl. Nikdy tu nejsme sami.

Je čas zahodit církevní dogmata a různé druhy víry.

Je čas vzít svůj život do svých rukou tak pevně, jak to jen půjde, přijmout Zdroj, Boha, Vesmír zpět do svého srdce. Požádat Krista o vedení a jít.

Kam jít?

K sobě, do svého nitra ke své duši, ke svému vyššímu já.

Na této cestě nás mohou potkat staré, zaprášené či zapomenuté děje. Mohou bolet, ale to jen proto, že jsme je neprožili, nepochopili a nerozpustili. Jde o procesy léčivé a velmi pro naši budoucnost důležité. A někdy si je naopak sebou vědomě vlečeme jako závaží v domnění, že se toto od nás očekává. Či že se to takto má dělat.

To je však velký omyl. 

Nejsme zde abychom trpěli, ale abychom ve hmotě tvořili. Abychom prožívali svůj život radostně, v lásce vůči sobě i druhému, abychom pečovali o svůj vnitřní mír a smíření se vším, co zde jest.

Více než kdy jindy je důležité žít v úctě a pokoře.

Mít úctu k sobě i k druhému. A že to není vůbec snadné, tak o tom se přesvědčujeme dnes a denně :-)

Slovem můžeme člověku pomoci, ale také jej můžeme zranit. 

Být ve svém středu, ve svém srdci, kde se vše sbíhá a propojuje je cesta, po níž jsem se vydal. A občas to může bolet. Ale to je jen proto, že nenasloucháme v jisté chvíli svému srdci, své duši.

Poté může nastoupit nemoc. Je to podobné, jako když v automobilu svítí kontrolka "málo oleje v motoru", naše nemoc nám říká, že něco/někdo do našeho života již nepatří, či některé naše přejaté vzorce myšlení, jednání jsou již jen nezdravou brzdou v naší další cestě. Říká nám "Změň svůj úhel pohledu, rozšiř si obzor, vyrovnej si energie dávání a přijímání. Přestaň se obětovat pro někoho či pro něco. Neboť  to jak milujeme a jsme soucitní a laskavý sami k sobě, tak upřímně a od srdce jsme soucitní a laskavý k druhým.

Vše ostatní je jenom hra o několika dějstvích. Nemocné vnitřní dítě, žena či muž. Nepochopená či nezdravě používaná sexuální energie.

 Je toho mnohem více, ale to až při osobním setkání při jakékoliv práci na osobním rozvoji.

Skončeme s hledáním či všímáním si nepříznivých situací či lidí. Začněme se dívat jako děti na svět kolem nás. S údivem a úžasem, co je všechno ještě možné? ... .

Dávejme pozornost tomu, co nás posiluje, uklidňuje a je k nám laskavé.

No a ostatní nechme ležet tak, jak to je.

Je na čase naučit se neutíkat před svým životem, před sebou samým a postupně jej plnohodnotně žít.

SVOBODNĚ :-)

Jaroslav Dubský